60. výročí konce 2. světové války

Před budovou Obecního úřadu v Moravanech se v pátek dne 6.května uskutečnil pietní akt k výročí 60. let od konce 2.světové války. Svůj projev přednesl na této vzpomínkové akci pan Miroslav Vacek, člen svazu protifašistických bojovníků a člen svazu politických vězňů.
Sešli jsme se proto, abychom si připomněli jedno výročí, které by nemělo býti nikdy zapomenuto. Je tomu šedesát let. Teprve tehdy skončilo nesmírné utrpení vězňů – příslušníků mnoha evropských národů, mezi nimi i tisíce našich spoluobčanů. Dnes, po uplynutí šesti desetiletí, si tragické osudy mnoha lidí oné doby dokážeme představit jen velmi nedokonale a velmi neúplně. Nejsme také schopni pochopit motivy chování viníků tehdejších strašlivých zločinů a krutostí. Neumíme se vžít do pocitů lidí, prožívajících celá léta svého života ve strachu o holé přežití. Úplně mimo naši představivost je Evropa zničená pohybem front a bombardováním. Evropa rozvrácená nenávistí a vražděním. Pamětníků oněch hrozných dob ubývá.
V posledních letech jsme navíc svědky řady pokusů o hodnocení jak druhé světové války, tak i období po ní bezprostředně následujícího. Stále se setkáváme s pokusy dívat se na minulost ahistoricky – s pokusy pomíjet vztah příčin a následků, s pokusy k tragickému období války a k období těsně po ní přistupovat s optikou jakési symetrie utrpení. Touto cestou se někteří snaží obcházet otázku viny za rozpoutání válečných hrůz – pomíjet příčiny zločinu a trestu – stavět viníky do rolí obětí a v neposlední řadě historii přepisovat. Dejme si na tyto postoje dobrý pozor, neboť jak porozumíme minulosti, takovou budeme žít budoucnost.
Nyní mi dovolte, abych vás seznámil s dobou, která pro náš národ začala dnem 15. března 1939, kdy nacistická wehrmacht okupovala okleštěnou a bezbrannou československou republiku, kdy den před tím 14. března vyhlásili slovenští klerofašisté tzv. Samostatný slovenský štát. V ranních hodinách téhož dne obsadilo Maďarsko naší Podkarpatskou Rus a tím byla tragédie našeho státu dovršena.
Počátkem října 1938 bylo z českého pohraničí vyhnáno fašisty české obyvatelstvo. V naší obci našlo dočasný pobyt 75 obyvatel, včetně dětí. Ze Slovenska a Podkarpatské Rusi během let 1939 až 1941 našlo přístřeší v Moravanech celkem 18 osob včetně dětí.
16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Nastala perzekuce, zatýkání, popravy, uzavírání vysokých a středních škol. Mnoho vesnic bylo vypáleno, obyvatelstvo dáno do koncentračních táborů nebo ještě týž den postříleno. Je doloženo, že v bývalém Československu se takto stalo na 75 místech. Hitlerovská okupace zapříčinila naší vlasti hospodářské škody, které činily 430 miliard předválečných korun. Ztráty na životech se pohybují kolem 360 000 osob, z toho v koncentračních táborech zahynulo víc jak 235 000 lidí, ostatní na frontách, v partyzánských bojích, káznicích, vězení a na popravišti. V roce 1939 byly uzavřeny všechny vysoké školy a univerzity. 1 200 studentů bylo zatčeno a odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhauzen. V Čechách a na Moravě bylo zřízeno 31 menších či větších konc. táborů a internačních lágrů – největší z nich byl v Terezíně, kde bylo povražděno 60 000 osob ze 17 zemí. Do Německa a dalších států jim okupovaných bylo zavlečeno přes 400 000 osob – ze Slovenska více jak 100 000 osob. Ze zemědělských usedlostí bylo vyhnáno jednotkami SS na 20 000 rolníků. V Protektorátě se usadilo 3,318 tis. Němců.
10. června 1942 byly vypáleny Lidice. Na zahradě Horákova statku nacisté postříleli 173 mužů starších 15 let, dalších 19 zavraždili v Praze. 196 lidických žen bylo odvlečeno do konc. tábora Ravensbrück a 104 dětí do Lodže a Helmu v Polsku. Po válce se vrátilo do znovuvybudovaných Lidic pouze 144 žen a 17 nalezených dětí ze 104.
24. června 1942 byla vypálena osada Ležáky u Chrudimi. Téhož dne byly dříve na Zámečku v Pardubicích popraveny ženy a poté muži. Tragédie si vyžádala 22 mužů a 21 žen. 11 dětí bylo převezeno do Lodže a skončily ve vyhlazovacím táboře v Helmu. Vrátily se pouze 2 sestry Štulíkovy.
Před těmito dvěma tragickými událostmi došlo v sousední obci Slepotice k velkému zatýkání osob pro nedovolený poslech zahraničního vysílání z Londýna a Moskvy. Stalo se tak 7. března 1941, kdy byl gestapem zatčen Miroslav Bubeníček, který pracoval ve mlýně u Nováků v Uhersku. Zatčení Bubeníčka a dalších měl na svědomí další zaměstnanec mlýna – konfident gestapa. Celkem bylo pozatýkáno 22 slepotických občanů, kteří byli odsouzeni k různým trestům v káznicích a konc. táborech. Z tohoto počtu uvězněných se domů nevrátil pan Adolf Socha z konc. táb. v Dachau, kde ve svých 49 letech umírá. V akci E, což značilo Emigracion, byli 17. září 1942 zatčeni ve Slepotiscích manželé Morávkovi a jejich dcera Slávka jako rukojmí za svého syna a bratra Emila, bývalého čsl. letce – četaře, který odešel za hranice Protektorátu, aby bojoval proti fašistům. Dostal se do Francie, kde bojoval jako letec proti německé armádě, která přepadla Francii. 12. červen 1940 byl posledním dnem jeho života – zahynul při leteckém souboji. Z naší obce v letech 1940 až 1945 bylo totálně nasazeno na nucené práce v hitlerovském Německu a dalších zemích jim obsazených celkem 40 mladých spoluobčanů. V roce 1943 byli z Neveklovska do Moravan nuceně vystěhovány rodiny Ságnerova a Vyskočilova. Celý tamnější kraj byl vystěhován pro vybudování německého vojenského cvičiště. Na místním hřbitově je společný hrob čtyř vězňů z konc. táb. Osvětim, kteří byli německou stráží SS zastřeleni při pokusu o útěk z nákladního vlaku – uhláku – transportu smrti.
Gestapo se také podepsalo na našich občanech. V létech 1939 – 1945 byli uvězněni: Bažant František, Jiroutek Josef, Jiroutková Anna, jejich dcera Jiřina Kubizňáková, Pýcha Josef, Vacek František, Vacková Emílie, jejich syn Miroslav, Valášková Marie, Zlesák František a Bešťák Jaroslav.
Osvobození naší vlasti před 60ti lety se nedočkali: Bažant František, narozený 22. září 1896 v Poběžovicích. Vyučil se automechanikem a od r. 1923 bydlel do svého zatčení dne 3. března 1943 v Moravanech. Po dobu 6 týdnů byl vězněn v Pardubicích, po té byl převezen do Terezína, kde 26. června 1943 po strašném strádání skonal. Život mu ukončila tzv. injekce z milosti. Svědek jeho skonu byl spoluvězeň – býv. občan Plátenic – pan Dědek.
Klička Jiří, narozen 30. ledna 1913 v Pardubicích, školní léta prožíval zde v Moravanech. Po vychození reálky vystudoval obchodní školu v Pardubicích. Své mládí zasvětil sportovní činnosti v místním Sokole. Po vojenské prezenční službě nastoupil místo u berního úřadu v Aši. Po záboru pohraničí pracoval chvíli v Bratislavě a poslední jeho zaměstnání bylo u firmy Auto-Praga Uherské Hradiště. Pro účast v ilegální činnosti byl 22. června 1940 gestapem zatčen a vězněn v Uherském Hradišti, v Kounicových kolejích v Brně, dále pak ve Wohlau a poslední jeho vězení bylo ve Vratislavi – Breslau, kde byl odsouzen k trestu smrti. Na svoji popravu musel však čekat v samovazbě plných 90 dnů. Aby krvelačnost a bestiálnost fašistických vrahů a tyranů byla ukojena, musel každý den hlásit, kolik dnů života mu ještě zbývá do popravy. Popraven byl 6. listopadu 1942.
Zlesák František, narozený 15. července 1915 v Moravanech. Vystudoval reálné gymnázium – byla krize, práce nebyla, tak nastoupil v lidové tiskárně jako typografický učeň. Již jako mladý vstoupil do sociálně demokratické strany – stal se z něho výborný řečník a politik. Později se stává ve své straně krajským tajemníkem mládeže a redaktorem časopisu „Východočeský obzor“. Poslední jeho působiště byla Plzeň, kde pracoval jako tajemník okresního výboru soc. dem. Dne 4. května 1942 jej gestapo zatklo – vystřídal několik protektorátních věznic. Poslední místo jeho věznění byl konc. tábor Flossenburk. V roce 1945 byl dne 23. dubna na pochodu smrti mezi obcemi Straubingem a Chámem zastřelen německou stráží SS při pokusu o útěk. Svědek jeho posledních chvil života byl pan Josef Kaska – spoluvězeň, který byl dlouholetým občanem naší obce a byl od roku 1940 do roku 1945 vězněn pro ilegální činnost KSČ.
Bešťák Jaroslav, narozený 28. června ve Chválovicích, okres Kolín. Vyučil se u firmy Pacák – výroba koženého zboží v Třebechovicích. Dlouhá léta bydlel u pana Schejbala – krejčího. 1. ledna 1940 byl zatčen gestapem pro rozšiřování časopisu „V boj“. Po věznění v Hradci Králové, Praze, Drážďanech a v Berlíně, kde na následky věznění dne 30. června 1940 umírá.
Boje proti nenáviděnému fašistickému nepříteli se z naší obce zúčastnili další dva občané – rodáci, a to Josef Jiroutek a František Vacek. Josef Jiroutek, narozen 19. 4. 1920 v Moravanech. Po vychození měšťanské školy se vyučil automechanikem. Jeho věčný sen – stát se letcem – se naplnil v červnu 1938, kdy nastoupil k letectvu v Olomouci. Byl vyřazen jako polní pilot četař, byl ale rozhodnut jít do školy stíhačů. Jeho plány se nesplnily, přišla hitlerovská okupace. Od svého mládí byl činný v tělovýchovných organizacích, a to: Tělocvičná jednota Sokol, sportovní klub házené – STAR Moravany. Přišel únor 1940, kdy spolu se svým kamarádem Františkem Vackem odjíždí přes Českou Třebovou na Slovensko, dále pak přes Maďarsko, Jugoslávii, tzv. balkánskou cestou se dostávají až do Řecka, odkud pak lodí do jižní Francie, kde je zastihuje okupace Francie fašistickým Německem. Oba spolu s dalšími chlapci byli přepraveni lodí do Anglie, kde se jejich cesty rozdvojily. Jiroutek přechází po pilotním výcviku k bombardovací letce. Létá jako druhý pilot – četař u bombardovací perutě číslo 312. Tyto úkoly plnil do 29. června 1944, kdy při startu se letadlo zřítilo a on ještě s 8mi členy posádky zahynul – padl v bitvě o Anglii. Pan Jiroutek byl vyznamenán několika řády a vyznamenáními v boji o Anglii, in memoriam na podplukovníka.
Kamarád František Vacek měl – jak již bylo řečeno – společnou cestu až do Anglie s kamarádem Jiroutkem. Pan Vacek byl zařazen do tvořící se 1. československé samostatné obrněné brigády. Narodil se 25. srpna 1920 v Moravanech a vyučil se obchodním příručím. Byl přímým účastníkem invaze v roce 1944 a se svojí jednotkou pak pokračoval dále přes Francii, Německo a v květnových dnech roku 1945 dorazili do obce Běšiny, okres Klatovy. Sloužil v posádkách naší armády a poslední jeho působiště bylo v Jaroměři, kde byl penzionován v hodnosti podplukovníka. Zemřel ve věku 65 let dne 1. června 1985.
A nyní jak to bylo u nás v Moravanech dne 5. května 1945 – před 60ti lety. Bylo to v sobotu, kdy jsme i u nás zvedli své hlavy a paže. Tento den byl uvítán prapory a vlajkami ČSR. V dopoledních hodinách se rozšířila zpráva, že v Praze vypuklo povstání proti nenáviděným okupantům. Začalo se s odstraňováním německých nápisů a na čepicích našich chlapců se objevily čsl. trikolóry. V tuto památnou sobotu 5. května 1945 ve 12 hodin a 30 minut přerušil pojednou vysílač Praha 1 vysílání svého programu a v zápětí se ozvalo volání: „Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko do budovy českého rozhlasu na Vinohradech – střílí se tu – jsou zde vražděni čeští lidé – přijďte nám pomoct“. To volání hlasatel několikrát opakoval. To byl konečný signál k účtování s hitlerovskými vrahy. Vše bylo na nohou. Shromažďování začalo před zdejším Obecním úřadem, dále v bývalé továrně Bestra a před nádražím, kde stála německá auta s posádkami. Tam byly zajištěny první zbraně, další pak byly získány od slepotických chlapců, kteří odzbrojili maďarskou posádku umístěnou v tamní škole. Pak přišel na řadu strážní oddíl německých vojáků umístěných v bývalém hospodářském družstvu. Do povstání se zapojili převážně mladí chlapci. Byly postaveny hlídky u obecního úřadu, pošty, nádraží, na výpadových silnicích a v sokolovně, kam byli umísťováni odzbrojení němečtí vojáci. Zbývalo odzbrojit posádku ubytovanou ve zdejší škole. Vyjednávání nebralo konce, a tak z 5. na 6. května se dostavili z Holic partyzáni a ti spolu s našimi chlapci školu obklíčili a za použití zbraní Němci teprve kapitulovali. Z naší strany při odzbrojování Němců na nádraží byl zastřelen železničář pan Josef Svoboda z Plátenic. Na památku tohoto muže je na nádražní budově umístěna pamětní deska s jeho fotografií. Připomínám ještě, že v holickém povstání, které bylo jedno z největších ve východních Čechách, padlo 49 občanů a 9 partyzánů. Po 6ti letech dne 5. května opět zavlála čsl. státní vlajka, a to jak na zdejší škole, tak i na škole ve Slepoticích. Při projíždění německého pancéřového vlaku začala palba z kulometu tak říkajíc na všechny strany. Střely – projektily – byly zaznamenány na nádražní budově a ve zdech domů při železniční trati. Poté část vojáků vystoupila již ze zastaveného pancéřáku a prošla ulicemi Moravan v plné zbroji a pro zastrašení obyvatelstva střílela do některých domů. Této nepřehledné situace využili němečtí vojáci internovaní v sokolovně tak, že uprchli a o tom, co se děje vyrozuměli německou posádku v Dašicích, která druhý den vyslala do Moravan trestní oddíl, který v obci pochytal na 50 rukojmí a odvedl je do dašických kasáren, kde byli drženi do večera 8. května. Značná část občanů, zastrašena posledními událostmi, uprchla do sousedních obcí, kde přenocovala. Zvláště depresivně působilo volání pražského rozhlasu, kde situace v bojující Praze byla velmi zlá. Výzvy o pomoc šly do éteru v angličtině, francouzštině a ruštině. Volání o pomoc k Rudé armádě znělo: „Vnimánije – vnimánije – gavarit Prága! – Prága gavarit – Krasnaja armija – pamagitě nam samaljóty i tanky?“ Tato výzva nedala na sebe dlouho čekat. Nejtěžší den byl z 8. na 9. května, ale to už v ranních hodinách dorazily první tanky Rudé armády do krvácející Prahy a týž den přestal prakticky v Praze odpor fašounů.
K nám přijela Rudá armáda druhý den v odpoledních hodinách. Nejprve to byla motospojka a za ní pak další sledy. Rudá osvobozenecká armáda byla za svého pobytu u nás ubytována v rodinách našich spoluobčanů. Část stanovala na obecních lukách. Větší posádka byla v bývalém HD, kde byly vojenské sklady. A toho dne poprvé zase po dlouhých letech strádání ukládají se Moravany lehčeji k spánku. Těžké chvíle dokončeny. Dozněla tyranie života – začal nový život nejen pro naše občany, ale pro celou naši vlast.
Snad každý z nás – kdo bránit chtěl svou zem
však nechtěl žít jak otrok ponížen
to smrtka stála všude na dosah,
když éterem řval nepříčetný vrah,
Že po svém změní svět – to nesmí nikdo zapomnět.
Miroslav Vacek